HRANICE
Hranice nejsou odmítnutí druhého, ale znamenají přirozenou ochranu vlastního prostoru
Hranice nejsou odmítnutí. Jsou způsob, jak zůstat v kontaktu
Slovo hranice v lidech často vyvolává napětí. Jako by šlo o něco tvrdého, chladného, oddělujícího. Mnoho lidí má pocit, že pokud si nastaví hranice, znamená to, že nemají toho druhého dost rádi, že jsou sobečtí, necitliví nebo "špatní". Jenže nastavení hranic ve skutečnosti není o odmítání druhých, ale o tom, že si dovolíme vážit si sami sebe. Svého životního prostoru, svého zdraví, své energie. Hranice nevznikají silou vůle, ale ze vztahu k sobě — tedy na základě sebelásky.
V souvislosti s hranicemi mluvíme také o tom, že bereme vážně své pocity, emoce a potřeby, místo abychom je neustále odkládali stranou. Znamená to rozumět sobě – vědět, kdy už je toho na nás příliš, kdy se přetěžujeme a kdy dáváme víc, než skutečně máme.
Postavit v určitých situacích sami sebe na první místo je v pořádku. Říct NE je v pořádku. Ne proto, že bychom byli necitliví nebo sobečtí, ale proto, že tím nepřekračujeme sami sebe. Když respektujeme své hranice, učíme se vnímat vlastní pocity a potřeby a dáváme jim stejnou hodnotu, jakou často dáváme potřebám druhých. Současně se také učíme respektovat hranice druhých lidí.
Mnozí z nás byli vychováváni v přesvědčení, že myslet na sebe je sobectví. Že hodný člověk vydrží, přizpůsobí se a potlačí to, co cítí. Ustupuje a dělá kompromisy, aby například udržel vztah za každou cenu. V karmických vztazích bývá narušení hranic velmi výrazné. Jenže opravdové vztahy, nebo skutečná péče o druhé nemůže dlouhodobě fungovat tam, kde chybí respekt k sobě samým.
Hranice nejsou výrazem sobectví – jsou projevem sebeúcty a zdravého vztahu k sobě.
Hranice jsou o tom, že zůstaneme sami u sebe – a díky tomu můžeme být s druhým skutečně v kontaktu.
Co hranice ve skutečnosti jsou
Hranice nejsou pravidla pro druhé lidi. Hranice jsou vnitřní informace o tom, kde končím já a kde začíná druhý. Co je pro mě ještě v pořádku a co už ne. Co mě už vyčerpává, kde jsou moje limity. Co dělám svobodně, co ze strachu, kde se ve vztahu začínám ztrácet.
Proč si tolik lidí hranice nedovolí?
Možná proto, protože tomu termínu nerozumí správně. Od mládí nás rodiče učí nebýt sobečtí, myslet na druhé. To, že si nemůžeme dávat sami sebe na první místo. Velmi často se setkávám s lidmi, kteří hranice cítí, ale nedovolí si je žít.
Důvody bývají různé. "Když řeknu ne, ublížím mu." A nebo... "Pravá láska přece znamená obětovat se."
Myslíme si, že naše potřeby jsou méně důležité než klid, harmonie nebo spokojenost druhých.
Jestliže říkáme "ano", i když uvnitř křičíme "ne", dusíme v sobě emoce, únavu, svoje potřeby, pak se stává, že se v našem životě objeví pasivní agrese, odtažitost, únava, tělesné potíže. Pokud hranice dlouhodobě chybí, tělo si často začne hledat vlastní způsoby regulace, například formou emoční obezity.
Je třeba si uvědomit, že čím jasnější jsou hranice, tím méně je potřeba bojovat, vysvětlovat a obhajovat se. Nemusíme se bránit, utíkat, vymlouvat se.
Můžeme dávat, aniž bychom se rozdávali. Můžeme milovat, aniž bychom se obětovali. To vše a mnoho jiného si můžeme Dovolit. Tématu dovolení si se věnuji v nabídce seminářů.
Moje články nejsou odborné ani vyčerpávající. Spíš vás jen lehce provedou tématem, abyste si mohli udělat vlastní názor a zjistit, jestli vás zajímá podívat se na něj hlouběji. Berte je jako malý náhled, pozvánku k objevování.