OBHAJOVÁNÍ SE
"Když potřebujeme souhlas druhých, abychom věřili sami sobě"
Všichni jsme se mnohokrát ocitli v situaci, kdy jsme měli potřebu druhému něco vysvětlit. Říct, proč jsme něco udělali, proč jsme se rozhodli tak a ne jinak, proč jsme reagovali určitým způsobem. Na první pohled to vypadá jako přirozená komunikace. Jako snaha uvést věci na pravou míru. Ale velmi často se za tím skrývá něco jiného a tím bývá hlavně naše Nejistota.
Ve chvíli, kdy se začneme obhajovat, už většinou nejsme plně ukotvení sami v sobě. Někde uvnitř se objeví jemné zaváhání, neklid nebo pochybnost. Obhajování téměř vždy souvisí s vinou. Ne vždy vědomou. Často velmi jemnou, skrytou, sotva uchopitelnou.
Měli jsme právo toto udělat? Říct něco na rovinu? Odmítnout, nebo něco nepřijmout? A právě z toho oslabeného místa, z naší hluboké pochybnosti, začínáme vysvětlovat a obhajovat se. Ne proto, že chceme sdílet, ale proto, že potřebujeme, aby druhý člověk uznal, že máme pravdu, že jsme v právu, že jsme udělali správně. Protože nám v našem rozhodnutí přestává být dobře.
Když taková odpověď nakonec přijde, na chvíli se nám většinou uleví. Jenže je to spíš sebeklam, protože naše úleva nemůže nikdy přijít zvenku. Takto si pouze díky souhlasu někoho jiného, dovolíme uvěřit sami sobě. Konečně v sobě ukotvíme to, co jsme předtím nedrželi pevně.
Tím se ale dostáváme do jakési závislosti. Ne na druhém člověku jako takovém, ale na reakcích druhých lidí. Pokud souhlasí s tím, co jsme řekli, cítíme se v pořádku. Pokud nesouhlasí, začínáme ztrácet půdu pod nohama, vysvětlujeme víc, tlačíme víc, snažíme se víc. A v tom okamžiku postupně ztrácíme sílu.
Obhajování se je v tomto smyslu tichá ztráta vlastní energie. Protože to je určitý druh boje. Stojíme mimo sebe, čekáme na reakci druhých, hodnotíme ji. Ladíme se na očekávané přijetí, nebo odmítnutí. Snažíme se mít věci pod kontrolou. A to je boj. Nejsme v síle, jsme v přežití.
Čím víc potřebujeme druhého přesvědčit, tím víc se odpojujeme od svého vnitřního bodu jistoty.
Co je vlastně náš hlavní problém? Obhajoba vychází z naší slabosti a nejistoty. Toto je třeba přijmout. Nemusíme obhajovat žádné naše "Ne", které řekneme druhým. Je třeba přijmout, že není třeba obhajovat naše hranice. Ani to, kým jsme.
Ve chvíli, kdy se člověk začne víc opírat o sebe, potřeba obhajoby přirozeně slábne. Ne proto, že by se rozhodl "nebýt vysvětlující", ale proto, že už to není jeho vnitřní potřeba. Vysvětlení samo o sobě není problém. Má své místo ve chvíli, kdy o něj druhá strana stojí. Kdy chce opravdu porozumět. Kdy vzniká prostor pro sdílení. Ale ani v tomto případě by nemělo být nutné, aby druhý přijal naše vysvětlení jako svou pravdu. A to je právě ten zásadní rozdíl.
Můžeme mluvit, nebo mlčet.… a přitom zůstat v sobě klidní i ve chvíli, kdy druhý nesouhlasí. Když tu situaci vidí jinak. Když si z toho celého nevezme to, co bychom si přáli, aby si odnesl. Například proto, protože nám na něm záleží a nebo máme strach, že o něho přijdeme.
Skutečná síla nevzniká ve chvíli, kdy dokážeme druhé přesvědčit. Vzniká ve chvíli, kdy se o to přestaneme snažit. Kdy si dovolíme stát za tím, co cítíme a dovolíme druhým naši pravdu nesdílet, pokud mají jiný názor.